S létem se do popředí zájmu už tradičně dostává růžové víno. To si v posledních letech vydobylo punc atraktivního, svěžího a moderního nápoje. Se svými zaběhlejšími sourozenci – bílým a červeným vínem – se sice co do popularity měřit nemůže, postupně si ale získává respekt napříč veřejností i u uznávaných odborníků. Rosé se zkrátka stalo symbolem mládí a oprávněně se zbavuje svých mýtů.

Mýtus č. 1: Jedná se o podřadné víno…

Roséčka nabrala v posledním desetiletí na popularitě po celém světě. Ve Francii, která díky oblasti Provensálska patří mezi přední světové producenty růžového vína, dokonce několikrát v roční spotřebě předběhla víno bílé. Nebývalý boom pak rosé zažívá ve Spojených státech, kde se jeho každoroční spotřeba dlouhodobě zvyšuje o desítky procent.

Částečně je to díky nástupu sociálních sítí, které pití růžových vín zpopularizovaly. Oblibu si rosé získalo hlavně u generace mileniálů, pro které se jeho konzumace stala životním stylem – instagramové fotografie se skleničkou svěžího roséčka ze sluncem zalitých teras a barů se staly ztělesněním spontánnosti, nezávislosti a zábavy. 

Zvýšená pozornost ale pomohla také tomu nejdůležitějšímu – kvalitě. S narůstající poptávkou po vínech s narůžovělou až lososovou barvou se začalo důkladněji dbát na chuť. Rosé vína už tedy nejsou přehlížena ani těmi největšími odborníky.

Mýtus č. 2: Rosé jako módní výstřelek

I přes svou aktuální oblibu růžová vína rozhodně nepatří pouze mezi módní záležitost, která by měla brzy pominout. Vždyť zmínky o výrobě rosé pocházejí už od Hippokrata. Tento otec medicíny pobízel své pacienty ke konzumaci svěžího nápoje světle červené barvy už dlouho před naším letopočtem. V českých zemích se s výrobou růžového vína začalo v 16. století. Na Moravě se ujal lidový název ryšák, v Čechách se růžovým vínům zase přezdívalo růžák.

Mýtus č. 3: Růžové víno je příliš sladké…

U některých konzumentů dodnes přetrvává názor, že růžové víno musí být vzhledem ke své barvě sladké. Jenže růžová není známkou sladkosti – rosé mohou být samozřejmě také výrazně suchá. Například tuzemská růžová vína se mohou pochlubit pikantní kyselinkou, která jim dodává příjemnou čerstvost a šťavnatost.

Ve světě se osud roséček začal obracet k lepšímu právě s představením suchých variant tohoto vína. Americký dovozce Kermit Lynch začal seznamovat kalifornský trh s chuťově lahodnými růžovými nápoji z Francie před zhruba 50 lety. „Rosé mělo tehdy špatnou reputaci. Když bral někdo víno vážně, tak rosé nepil. Nebylo považováno za skutečné víno. Propagovalo se jako víno levné, sladké a vyráběné ve velkém,“ vzpomíná Lynch v knize Drink Pink. Tehdy se vše začalo měnit. Trvalo ale ještě dalších 30 let, než si získalo dnešní uznání.

Mýtus č. 4: Je to pouze směska bílého a červeného…

Další z populárních mýtů, kterým jsou růžová vína opředena, se týká samotné výroby. Rosé se ale opravdu nevyrábí smícháním bílého vína s červeným! Naopak, tato praktika je v mnoha státech dokonce nezákonná. 

Růžové víno se vyrábí za pomocí hroznů modrých odrůd, jako jsou Frankovka, Svatovavřinecké nebo Zweigeltrebe. Často používanou metodou je omezená macerace. Jedná se o stejný způsob jako u výroby červených vín. Kontakt slupek s moštem obsahující červené barvivo je ale zkrácen na dobu potřebnou k získání požadované barvy. 

Mýtus č. 5: Vhodné k archivaci

Pokud právě přemýšlíte nad založením vlastního archivu vína, ta růžová z něj raději vynechte. Roséčka by se měla pít mladá – nejlépe do dvou let od sklizně. V tu chvíli mají tu správně svěží ovocnou chuť i vůni. 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

 

…